• VOZÍČKÁŘI

Zpověď pomáhajícího aneb cosi jako svár občanského sdružení se zastupitelstvem Městské části Praha 11

Pracujeme na Jižním Městě v občanském sdružení Klub vozíčkářů Petýrkova a jsme zvyklí brát i dávat. Bereme, tedy přesněji - získáváme peníze od Ministerstva práce a sociálních věcí, od Magistrátu hl. m. Prahy, od nadačních fondů, od firem, ale i obyčejných lidí. Peníze potřebujeme, abychom mohli dávat, spíše vlastně podávat - pomocnou ruku druhým, kteří to potřebují, lidem se zdravotním postižením.

Také jsme zvyklí tuto pomoc, naši práci, dělat v každoroční nejistotě, jestli opět dostaneme, jestli budeme mít z čeho brát, abychom mohli naopak dávat. Je to takový koloběh. Děláme to ostatně jako mnoho dalších nestátních organizací, které si za smysl své existence a činnosti nevzaly profit v podobě zisků, nýbrž pocit potřebnosti, smysluplnosti a obecného přínosu jejich práce. Získávané finanční prostředky jsou určené na zajištění provozu registrované sociální služby osobní asistence, kterou jsme jako jedni z prvních začali poskytovat v České republice právě my, tedy Klub vozíčkářů Petýrkova, který byl založen v roce 1992. Ano, děláme to již více jak dvacet let. Po tolika letech se však v roce 2011 stalo, že brát nebylo z čeho. Po dvaceti letech, během kterých byly poskytnuty desetitisíce hodin pomoci, po dvaceti letech získávaných zkušeností, před námi i přes veškeré možné snahy stálo jasné stanovisko od garantů sociální pomoci, tedy veřejných institucí: nemáme, nedáme, nedostanete, tečka.

Co pak dělat, že? Obrátili jsme se na toho, kdo je nám vlastně nejblíže, na Městskou část Prahy 11, kde nám ochotně bylo řečeno, že samozřejmě pomoc zajištěna bude. Bohužel, však dříve něž později zazněl překvapivý a hořký dodatek: pomůžeme, ale Klub už po dvaceti letech pomáhat nebude, pomáhat bude naše organizace – Jihoměstská akciová společnost. Proč by měl přestat pomáhat náš Klub, jsme se do dnešních dní nedozvěděli. Následovaly jednání, dopisy, argumenty, sliby a všelijaké silné řeči. Potřebovali jsme brát a najednou jsme se dostali do čehosi, co se dá vlastně nazvat rozepří nebo dokonce sporem. Od té doby uběhlo několik měsíců a když budu upřímný, mrzí mě, že se náš Klub vozíčkářů tak trochu dostal do kolotoče politického dění na Jižním Městě. Na druhou stranu je správné, že se o podobných věcech píše a mluví. Možná tušíme všichni, proč.

Všechno se to ve výsledku tak trochu vztahuje i proklamovanému převzetí námi poskytované služby a pomoci akciovou společností Jihoměstská sociální. Tedy převzetí toho, co jsme dvacet drželi při životě a při přetrvávající nejistotě rozvíjeli. Bez záměru jakéhokoliv zisku a prospěchu, s pocitem, že proto děláme a uděláme maximum. Můžeme ale tohle maximum čekat i od akciovky, která je navíc pod taktovkou městské části? Můžeme při současném politickém dění, které bohužel není nijak čisté ani v „malé“ politice, věřit slovům zastupitelů: „pomůžeme, celou vaši službu převezmeme a nebojte se, protože vše zůstane stejné i v budoucích letech…“ Já se pak navíc musím ptát, jestli to bude stejné i poté, když se změní složení zastupitelstva. Jestli by po převzetí bylo vše stejné, i když z toho nebude správná úměra zisku a efektivity. Stejné i za cenu, že pocit jistoty a bezpečí našich uživatelů je „vykoupen“ vyššími náklady na službu, abychom jim mohli zajistit nejen osobní asistenci, ale také tísňovou péči. A navíc, není asi pro nikoho tak těžké vnímat rozdíl mezi organizacemi, jež jedna má za názvem akciová a druhá nezisková.

Naštěstí díky zájmu a ochotě druhých lidí můžeme o pomoci, kterou poskytujeme, i nadále rozhodovat my sami. Paradoxně se nám v dnešní době miliardového krácení státních dotací, určených na sociální služby, podařilo po několika letech opět zajistit nepřetržitý provoz osobní asistence, která je tak od začátku letošního roku poskytována dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Díky „podzimním“ událostem, spojených se zastupitelstvem Prahy 11, jsme se také možná naučili pracovat pod vyšším stresem a hlavně se ozvat, když víme, že není vše v pořádku. Asi nikdo by totiž pod hávem pomoci nechtěl po dvaceti letech práce někomu jinému „jen tak“ dát něco, co usilovně tvořil, s tím, že za vším stojí pouze sliby a otázky, zda by to bylo skutečně stejné. Podstatné je, že jsme se „dožili“ roku 2012, ve kterém začal opět stejný kolotoč čekání a doufání, zda-li budeme moci podávat pomocnou ruku i celý 21. rok existence asistenční služby v Petýrkově ulici.

A závěrem? Co jiného než prosba, protože jsme zvyklí samozřejmě i prosit a žádat. Pokud máte zájem, můžete podpořit projekt osobní asistence našeho Klubu. Pomoci můžete poskytnutím finančního nebo materiálního daru, darováním služby, firemním dobrovolnictvím nebo jinou formou podle Vašich představ a možností. Podpoříte tak smysluplnou činnost a zároveň budete mít příležitost přinést životní pohodu lidem se zdravotním postižením. Nepřetržitá, přístupná a okamžitá pomoc totiž zbavuje uživatele osobní asistence stresu a nejistoty a pomáhá jim žít důstojný život ve svém bytě. Finanční dary můžete zasílat na konto KVP u Komerční banky. Číslo účtu: 68836111/0100.

Já jsem sociálním pracovníkem v Klubu vozíčkářů. Od loňského léta sedávám v jednom ze suterénů bezbariérových domů v Petýrkově ulici a dělám toho mnoho. Mimo svou „sociální“ práci také sepisuji žádosti o granty a dotace, píšu dovolání, oslovuji sponzory. Důležité je, že vím, proč to dělám a na co je potřeba brát. Teď sice sedím za stolem, ale od roku 2003 jsem jako osobní asistent tisíce hodin té tzv. „přímé péče“, tedy konkrétní pomoci, poskytl také.

Mgr. Tomáš Drábek

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Copyright © 2018 Hnutí pro Prahu 11. Všechna práva vyhrazena.
By Free joomla 1.7 Templates
TOPlist